Žena se záhadným pohledem

13. 08. 2019 12:05:59
Těšil se na klidná odpoledne provoněná jablečným závinem, jehož chuť podtrhoval šálek bílé kávy. Závěs zatažený do poloviny okna, pohodlná pohovka, dvě křesla a filmy pro pamětníky, to nejpodstatnější, s čím měl spojený tenhle byt

Babička Emilka patřila k lidem, které měl Adam nejradši na světě. Měli podobný smysl pro humor, vyznačoval se lehkou ironií, a byť babička byla řadu let v penzi, zajímala se i o nové věci, ráda četla, scházela se pravidelně s kamarádkami, občas zašla na koncert nebo do divadla, prostě byla pořád někde. Ale na každotýdenní návštěvy svého tehdy už šestnáctiletého vnuka si nechávala vyhrazený čas.

„Starší filmy mám moc ráda, většinou končí dobře,“ pronese Emilka do závěrečné hudby jednoho ze snímku s Hugo Haasem.

„To by bylo potkat tyhle herce naživo, viď, babi?“

„No počkej, něco mám...“ Emilka odchází do ložnice, je slyšet vrzání staré šatní skříně. „Když mi bylo asi tak jako teď tobě, možná o rok víc, psala jsem do divadel hercům a herečkám dopisy s prosbou o podepsanou fotku. A dost mi jich odpovědělo.“ Přináší šedivou knihu v tvrdých deskách, fotoalbum. „Mohlo by tě to zajímat.“

Adam cítí rozechvění, připadá si jako Howard Carter před otevřeným Tutanchamonovy hrobky. Jednotlivé listy jsou odděleny poloprůhledným papírem, se šustěním přetáčí stránky a prohlíží si umělecké snímky poválečných div. „A kam jsi jim psala?“, ptá se Adam.

„Třeba Olga Scheinpflugová, hrála v Národním divadle,“ komentuje Emilka fotografii elegantními dámy s dynamickým podpisem. „Měla vypsanou ruku. Byla i spisovatelkou. A tady Werich, Jindřich Plachta, Jaroslav Vojta, Sváťa Beneš, Ljuba Herrmannová, ta bylo číslo, udělala provaz ještě v osmdesáti.“

„Babi ty seš kouzelná, takový poklad.“ Emilka se usmívá, má radost, že fotoalbum, na které už skoro zapomněla, vnuka zaujalo.

„Sbírku bych měl nějak doplnit...“ přemýšlí Adam nahlas.

„Jak jsem nastoupila do práce, už jsem se tomu moc nevěnovala. Z herců narozených v mojí generaci nebo i něco starších je jich dost naživu. Ale tak mě napadá, že by ti mohla poradit moje sestřenice Lída, dělala dlouho nápovědku v Rokoku a zná řadu lidí od divadla. Zavolám jí a sejdeme se.“

Adam usnul až po půlnoci, přemýšlel, komu z umělců by měl napsat a jak dopisy koncipovat. Druhý den si v městské knihovně vypisoval několik hodin jména z encyklopedie s medailonky jednotlivých herců. Nestačil to, musel přijít i pozítří.

Příští týden se nemohl návštěvy u babičky dočkat. Hned mezi dveřmi zahlásil: „Tak co, máš?“

„Mám!“ usmívala se babička, „Lída sepsala všechno, na co si vzpomněla, prošla svůj adresář a na něco se ještě poptala.“ Emilka ukázala Adamovi, který se v předsíni překotně zouval, dva hustě popsané listy papíru. „A tady ti posílá přehledy z různých divadel, je tam taky napsáno, kdo je v nich v angažmá. Ale nejdřív pusu. No jaká jsem?“ Zabrzdí tak vnuka, který už nemyslí na nic jiného než na seznam umělců. „Ta nejbáječnější babulinka na světě!“

Adam rychle čte: „Luba Skořepová, Miloš Nesvadba, Radovan Lukavský – Národní divadlo, Ilja Racek – Divadlo na Vinohradech, Jan Skopeček – Divadlo pod Palmovkou, soukromý kontakt na Stellu Zázvorkovou, Rudolfa Pellara....“

„Přesné adresy divadel jsou buď v telefonním seznamu, nebo tady v přehledech,“ doplňuje Emilka. Adam spokojeně přikyvuje.

Během několik měsíců se studentovi nakupila hromádka odpovědí na jeho žádosti, fotografie s podpisem, někdy i s věnováním a třeba jen krátkým osobním dopisem od osloveného umělce. Vše pečlivě zakládal. Jeho zájem se prohluboval. Začal sledovat repertoár jednotlivých scén, brzy si pamatoval i jména režisérů, vybíral si inscenace především podle obdivovaných interpretů.

Jednou na zastávce tramvaje ve Vodičkově ulici potkal Květu Fialovou. Před pár dny ji viděl v inscenaci Tři na lavičce, osmělil se, prostě jí musel říct, jak se mu hra líbila, jak nad tím kolik hodin ještě přemýšlel a taky, že ho dojala. Paní Květu studentova slova potěšila: „Jste miláček, děkuju.“ Pak na něj mrkla a dodala „Vždyť taky hrajte divadlo, je to úžasný a lidi Vám ještě zatleskají.“ Ten den měl pocit, že mluvil s andělem.

Ve sbírce mu chyběl autogram, o který velmi stál. Umělkyně byla zahalena tajemstvím, na dopis neodpověděla. Došel jí vůbec? Adresu si dobře pamatoval, její domek míjel několikrát týdně, když kolem projížděl tramvají. Omšelé zdi z něj dělaly smutného svědka lepších časů. Možná tam už ani nebydlí. Ale pak přece jednoho květnového večera, když se pozdě vracel z divadla, zahlédl světlo v oknech do ulice. Řekl si, že to zkusí.

Druhý den koupil kytici. Vystoupil na nejbližší zastávce a během pár chvil stál před vstupem do domu. Ani nevěděl, kde vzal odvahu, aby zazvonil. Po chvilce zarachotily klíče, mezi pootevřenými dveřmi se objevila postava bělovlasé ženy v květovaných šatech a pleteném svetru přes ramena. Adam se představil, pověděl, že herečku zná z filmů a váží si jí, sbírá podepsané fotky umělců, a že by ji moc prosil, jestli by se mu mohla podepsat. Řekl to hezky, překvapivě vůbec nebyl nervózní. Květiny dojem podtrhly.

Stará žena nejdřív neví, jak reagovat. Dům opouští v posledních letech málokdy, snad se na ni již zapomnělo a nezbývá jí, než se smířit s další rolí, ovšem tou nejtěžší, kterou jí život, onen nekompromisní režisér, vybral. Vlastně ne, nemůže se s tím smířit, je smutná, trápí ji to. Tatam zůstaly časy, kdy se jí muži dvořili a co jich bylo, červená knihovna by mohla závidět. Kdy naposledy ji někdo obdaroval květinami? Neví. Takovej mladíček a zná mě?, ptá se sama sebe.

Konečně odpovídá „Víte, jsem zaskočená... dlouho jsem nic nepodepisovala, jestli máte čas, pojďte dál, podívám se po nějakém snímku.“ Překvapivě v ní mladík budí důvěru.

Ze ztemnělé chodby vstupují do pokoje s velkým půlkruhovým oknem a dveřmi orientovanými do zahrady. Starožitný nábytek, na stěnách obrazy, celkem útulno. „To je moje potěcha pro oči i pro duši,“ naznačuje žena jemným pohybem ruky směrem ke květinovému království, „ale už to není, co to bývalo.“

„Před chvíli jsem si uvařila čaj,“ nalívá z porcelánové konvičky do dvou šálků, „zdá se mi už vlažný, jsem špatná hostitelka.“

„Jste velmi laskavá. Má to tady atmosféru,“ chválí jí Adam pokoj.

„Tady určitě něco najdeme,“ umělkyně přináší ke stolu dřevěnou intarzovanou krabici. Vyndává štůsky fotek různých formátů. Prohlíží si je, jako kdyby je neviděla roky. Lehce se zasměje: „To jsem byla v angažmá v Olomouci... Jana z Arcu... kněžna z Lucerny...“ Ukazuje další fotky, komentuje je, Adam se jí ptá na některé role podrobně, na práci režisérů. Herečka se chvilkami zasní, někdy si vybaví i nejrůznější detaily.

Lesknou se jí oči. „Tak to byl můj život, teď spíš živořím. Musíte si připadat jako v muzeu,“ snaží se potlačit dojetí. V mladíkově přítomnosti se cítí dobře, hřeje ji jeho zájem. Kdybych tak mohla vrátit čas, něco otočit... holka, takhle neuvažuj, to je cesta k lítosti a ta není dobrá, říká si v duchu. Užij si tuhle chvíli, kdy budeš někoho ještě doopravdy zajímat?

„Víte, Adame, tenhle dům mi denně servíruje vzpomínky jako hrozny vína, kuličky na ozdobném podnosu, na pořádně zaprášeném archivním podnosu. A tak tu žiju já a ty vzpomínky, jsme jako sestry, někdy se i hádáme, pak se zas usmiřujeme.“

„Jakou fotku bych Vám měla podepsat? Třeba tuhle, tady jsem byla kočka! Dneska, jak vidíte, už dost vypelíchaná.“

Když se s ním loučila, usmívala se. Byla po dlouhé době šťastná.

Za několik týdnů vyšel v tisku nekrolog s názvem: Odešla slavná herečka, dožila v osamění. Když ten den míjel Adam její osiřelý příbytek, cítil smutek.

Domem se brzy přehnala ničivá povodeň, která ledacos odnesla, taky hereččinu zbožňovanou zahradu, potěchu její duše.

Pro Adama se divadlo brzy stalo vášní, paní Květa uměla předpovídat. Vystudoval DAMU, dnes je z něj známý herec, hraje na několika divadelních scénách, taky se objevil na filmovém plátně, dokonce i v zahraničních snímcích.

Nad stolem v pracovně má pověšeny fotografie jemu nejbližší lidí. V těsném sousedství na něj shlíží laskavá babička Emilka, éterická Květa Fialová a herečka s výrazem v očích, který doposud neumí dobře popsat.

Autor: Vojtěch Kemenny | úterý 13.8.2019 12:05 | karma článku: 12.31 | přečteno: 352x

Další články blogera

Vojtěch Kemenny

Růžová

Básnířka Jana Štroblová napsala soubor básní, které opisují kalendářní rok, nejsou jen o tom viditelném - o počasí, o změnách v přírodě, ale vyjadřují i pocity a myšlenky. Bylo mi ctí poezii doplnit ilustracemi.

14.8.2019 v 23:01 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 71 | Diskuse

Vojtěch Kemenny

Ortel nad létem

V Národní galerii v Praze, konkrétně ve Valdštejnské jízdárně, skončila minulý týden výstava s název Josef Šíma: Cesta k Vysoké hře.

2.8.2019 v 23:54 | Karma článku: 9.69 | Přečteno: 229 | Diskuse

Vojtěch Kemenny

Sosnarová versus Kundera. Pravda nebo lež?

V posledních dnech se v médiích šíří kauza Věry Sousnarové (88 let), která si měla vymyslet vlastní životní příběh, především trýznění v sovětském gulagu.

18.7.2019 v 1:10 | Karma článku: 17.64 | Přečteno: 1022 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Miroslav Pavlíček

Copak nechápeš, brácho, že takhle to zabíjení nikdy neskončí...?

Ve jménu nejrůznějších nálepek ženou (většinou) staří fanatici (většinou) mladé muže do válečné vřavy. Němec, Rus, Žid..., křesťan, muslim..., ismy, anti-ismy atd., skoro bez konce.

17.8.2019 v 17:11 | Karma článku: 12.27 | Přečteno: 268 | Diskuse

Vlastimil Šantroch

Vzpomínka

Vzpomínám na jednu nádherně prdlou bojovnici. Na Kozu s motýlími křídly, na Olinku Joklovou, která před čtyřmi lety odešla mezi anděly.

16.8.2019 v 12:55 | Karma článku: 10.61 | Přečteno: 299 | Diskuse

Vojtěch Kemenny

Růžová

Básnířka Jana Štroblová napsala soubor básní, které opisují kalendářní rok, nejsou jen o tom viditelném - o počasí, o změnách v přírodě, ale vyjadřují i pocity a myšlenky. Bylo mi ctí poezii doplnit ilustracemi.

14.8.2019 v 23:01 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 71 | Diskuse

Pavla Hermannová

Z deníku učitelky základní školy 14

Synkové si toho dne hráli v naší domácí ZOO a potřebné práce se mi podařily zvládnout rychleji. Chystala jsem se do postele, netušila jsem ovšem, co mi zanedlouho poletí hlavou...

14.8.2019 v 8:47 | Karma článku: 25.39 | Přečteno: 808 | Diskuse
Počet článků 8 Celková karma 11.32 Průměrná čtenost 315

Téměř každý životní osud by vydal na román.

Najdete na iDNES.cz